Reklama
 
Blog | Adam Bartoš

Kdopak je vlastně Petr Fiala z ODS – soudě dle jeho blogu (2. část)

V minulé části jsme rozebrali na základě obsáhlých citátů z vlastního blogu premiéra Petra Fialy, jaký je jeho vztah k Donaldu Trumpovi a jeho politice. To může být zajímavé z hlediska nyní obvyklé propagandy, podle které má k pólu Trump a Orbán jednoznačně blízko Andrej Babiš, ale Petr Fiala je prý pojistkou opaku.

Pokračujme nyní v naší subverzi, jež je tak perfidní, že cituje z vlastního premiérova blogu!

Proto chceme hned v prvních týdnech zastavit zadlužování naší země a následně nastavit rozpočtová pravidla i pro další roky. Součástí těchto připravených opatření bude i zákon o rozpočtové odpovědnosti a o daňové brzdě. Věřím, že to pomůže omezit populistické rozhazování veřejných peněz i pro další léta a další vlády.“

Reklama

Výše citované je aktuální v těchto dnech a měsících na závěr letoška, pochází ale ze srpna loňského roku. „Rozpočtová odpovědnost“ a „daňová brzda“. První je neoliberální šibolet, který nebyl vyplněn – to ale ani spíš není jeho účel a můžeme říkat, že je to z důvodu výjimečných okolností propuknutí války na Ukrajině. Druhé je neoliberální přitvrzení politiky ve prospěch kapitalistické třídy, které tato vláda skutečně realizuje.

„Dluhová brzda“, jak dále pan prof. Fiala vysvětluje v deníku Forum24 propagandisty Tomáše Klvani a údajně „demokratického“ novináře Pavla Šafra, odkud je blogový post přezvat, má spočívat v tom, že vláda se zaváže nikdy nezvýšit daňovou zátěž nad určitý celkový objem, takže zvýší-li někde někomu daně, jinde je sníží. V tomto opatření, popřípadě v jeho propagování se skrývají dva aspekty.

Na jedné straně jsme u oblíbené dichotomie pana Fialy mezi „rozumností“ a „populismem“, kdy sami čtenáři mohou rozhodnout, čemu mají různé „daňové brzdy“ blíže; je to vlastně dobře srovnatelné s demagogií např. republikánské strany v USA, která mluví o snížení daní, které si přivlastňuje „zlá“ centrální vláda, kdy jde především o největší poměrnou výhodnost pro nejbohatší, zatímco tzv. „střední třídě“ (v USA těsně nad hranicí chudoby) se třeba marginálně přímé daně sníží, ale v důsledky politiky podvyživování státu vzrostou jiné životní náklady. Toto je demagogie a dejme tomu „populismus“ (ve smyslu oblafnutí obyvatelstva), ale u nás takovýto program zastává člověk, který je sám sebou a některými spojenci líčen jako rytíř „rozumnosti“ proti temným silám populismu.

Druhý aspekt je typicky neoliberální: menší celkový výběr daní vede k podvýživě státu, který – coby mnohdy velmi nedokonalá, ale na rozdíl od soukromých firem alespoň formálně demokratická instituce – pak není schopen zasahovat do chodu společnosti, jeho podvyživené resorty jsou potom privatizovány. (Takto to vidíme např. nyní v ČR u zdravotnictví: to je nejdříve podfinancováno a potom připravena jeho plíživá pritivatizace skrze „nadstandard“ a jiné triky, z čehož má profit jak oligarcha Babiš vlastnící i zdravotnický byznys, tak další oligarchové spojení se současnou vládou.) Jako poznámku směrem k jinému textu a úvaze je třeba podotknout, že takovéto neoliberální projekty (které jsou pochopitelně šité na míru vládnoucí oligarchii, jež si vodí své politické strany) jsou málokdy realizovány v „čisté“ formě, zpravidla se zjistí, že je přece jen potřeba nějaké daně vybírat, a co není vybráno přímým zdanění, je potom kompenzováno tzv. „nepřímými“ daněmi, např. DPH, což je silně regresivní daň (jako opak progrese), kterou ve stejné míře platí pan Křetínský jako pan Minář, resp. pan Křetínský je od ní při svých obchodech mnohdy osvobozen.

Můj nejoblíbenější americký prezident Ronald Reagan byl zvolen v 69 letech.“

Toto je krátký citát, ale také cosi vypovídá o Petru Fialovi. Jelikož je profesor politologie, má patrně znalosti o Reaganovi přesahující žurnalistická hesla o tom, že „porazil Sovětský svaz“ apod. Z amerických prezidentů je možné si vybrat třeba F. D. Roosevelta, který pomohl porazit Hitlera, případně Lyndona B. Johnsona, který chtěl aktualizovat a rozšířit vzdělávací, desegregační a sociálně podpůrné programy staršího „New Dealu“, popřípadě je možné být trochu alibistický a vztáhnout se k dávno minulému Georgi Washingtonovi. Náš premiér si ale volí Ronalda Reagana.

Ten de facto začal svou politickou kariéru coby práskač (což je ironie, povážíme-li jeho oblibu u horlivých českých antikomunistů) před mccarthyovským „Výborem pro neamerické aktivity“, kde kromě sovětských špionů byli „odhalováni“ levicoví umělci jako Charlie Chaplin či Bertolt Brecht. V USA se na pouhém nejstupidnějším omílání několika antikomunistických frází dala udělat (zčásti podobně jako u nás) slušná kariéra, která nakonec druhořadého (možná i proto ta horlivost!) herce Reagana vynesla do prezidentského křesla. Tento spíše prostý člověk ale nenastupoval do úřadu za sebe.

S jeho zvolením byly jednak poprvé masově mobilizovány hlasy amerických křesťanských fundamentalistů a fanatiků, kteří dříve často nechodili volit, a zároveň spolu s ním nastoupila garnitura tzv. „neokonzervativců“ – lidí blízkých fašizujícím pozicím v sociální a kulturní sféře, ofenzivně imperialistických v mezinárodních vztazích a často zkrátka placených velkými korporacemi, kteří se potom znovu objevili za George Bushe ml., jako Paul Wolfowitz, Richard Pearl, Dick Cheney atd.

Pro neoliberalismus se zde tedy vytvářelo politické spojenctví kapitalistických vlastníků a jejich pomocných vrstev s lidmi i z nejnižších vrstev (u nás by dnes byli označeni jako „dezoláti“). V USA to šlo skrze náboženské vymývání mozků a fanatismus, zostřený antikomunismus (po éře détante), nacionalismus a propagandu směrem k nižším vrstvám právě ve smyslu „svobody“ lidí jinak podmiňovaných státními programy od tohoto „zlého“ státu, jejich „aspirace“ atd. Což se vše potom slévá do velkého „pyramidového schématu“ (hry na většího blbce), kdy horlivost a urputná soutěživost širokých vrstev bez statistické naděje na úspěch je využita pro roztočení mechanismu, z nějž profituje úzká skupina lidí nahoře – což se v této infantilní hře částečně přiznává, ale slibuje se, že bohatství má potom nějak mysteriózně „prokapat“ zase dolů k oněm důvěřivým (tzv. trickle-down effect). Např. česká kuponová privatizace a vůbec kapitalistická indoktrinace je založena na těchto iluzích a demagogii.

Reagan sám jako dosti prostá osoba je veledůležitou – pro humanisty snad negativně! – osobou, která označuje dokonaný přechod k „neoliberalismu“ se všemi jeho regresivními dopady. Přechod k éře, ve které se stále nacházíme, byť v rámci různých „hybridů“ a kompromisů, na jejímž „oficiálním“ počátku stojí po boku Reagana za oceánem neméně reakční a regresivní Margaret Thatcherová, přičemž „testovací fáze“ proběhla dříve v podmínkách fašismu za Pinocheta v Chile a vojenské junty v Argentině, to jest na „zadním dvorku Ameriky“ – jakési Ukrajiny USA. Petr Fiala ještě musí dovysvělit, jak to myslí, když vedle Reagana staví jako svůj vzor Masaryka.

Byrokracie dusí podnikatele a oslabuje svobodu. Babišovi to vyhovuje.“

Tato citace je převzatá z celého nadpisu článku, který se týká především EET. To je jedno z hlavních témat současné oligarchické vlády, kterým se oslovuje jiná skupina obyvatelstva, než jakou oligarcha Babiš oslovoval při zavedení EET. Zůstává zde tedy k posouzení věcný obsah „elektronické evidence tržeb“, kdy se přes kampaň v českém oligarchickém tisku (který je většinově nakloněný současné vládě, jak lze dobře doložit) zdá, že na evidování toků peněz za účelem jejich realistického zdanění nemusí být vše špatné.

Česká republika není jediná země v Evropě, kde byl tento systém zaveden, a ačkoli informace ze systému mohou sloužit oligarchovi Babišovi (jako všem ostatním oligarchům, o čemž se spíše takticky mlčí), tak zde jsou také pro stát, který získává realistickou a transparentní představu o ekonomice, od které se může odrazit při své ideálně co nejdemokratičtější komunikaci s občany. Zdá se tedy, že v otázce EET jde ve skutečnosti o dvě věci: volební hlasy těch částí obyvatelstva, které si myslejí, že ještě mají v „podnikatelském boji“ co získat (jako by si tykali s Tykačem, i když jsou nejnižšími podnikatelskými pěšáky, z čehož právě Tykač profituje) a za druhé o neméně důležitý symbolický aspekt či precedent, kdy v určitém módu kapitalistické politiky vyznávané současnou vládou jde o to, aby se celková představa společnosti, především na straně poddaných, stala neprůhlednou, iracionální, založenou na snadno demagogicky ovlivnitelné emocionalitě a fikcích. (K tomu dvě poznámky: důvěříví lidé by se mohli ptát, zda otázka EET někdy projde hlavami Pirátů, kteří jsou údajně pro „transparentnost“, anebo zda se pouze zabývají „slušností“, jak byl jejich reklamní slogan. K této otázce iracionalizace a zamlžování pak také odkazuje např. první text na blogu a jiné, kde se jí věnuji na poli sociologie, např. při kritice propagandistického pseudovýzkumu Daniela Prokopa a kol. Rozděleni svobodou.)

Pakliže by tedy člověk přijal infantilní dichotomii prof. Fialy (a mnohých spojenců v českém oligarchickém tisku) mezi „rozumností“ a „populismem“, téměř by se mohlo zdát, že brojení proti EET je „populismus“ určený směrem k menším podnikatelům, kteří si slibují, že drobnými (i většími) podvody „se vypracují“ a z šera černé ekonomiky se pozvednou až na vrchol, kde jim Daniel Křetínský s Petrem Fialou potřesou rukou a řeknou: „Blahopřeji!“.

A „velcí hráči“ samozřejmě mají velmi dobrý přehled o trhu, akorát jej nezveřejňují.

Demokratická strana v USA dnes prosazuje silně levicovou agendu, ze směrů kolem Sanderse nebo mladých demokratů typu Alexandrie Ocasie-Cortézové jde při znalosti dějin levice strach. Neomarxistické postoje zahalené do různých bohulibě znějících agend vyvolávají obavy, kulturní válka se ostatně již vede. Obamova administrativa, jejíž byl Biden součástí, ukázala schopnost rozbíjet společnost a současně oslabovat USA a tedy i západní civilizaci. To všechno je pravda. Ale pravda taky je, že pokud teď nezískají demokraté většinu v Senátu, tak budou muset dělat kompromisy. A pravda taky je, že Biden je na to zvyklý a patří k umírněnému křídlu demokratů. Není to politicky nepopsaný list, nebo někdo jako Jiří Drahoš a podobné nesmysly, které se psaly u nás. Je to veterán americké politiky, v Senátu od roku 1972 (!), pak viceprezident, zkušený politik z nejvyšších pater, který ví, co dělat a taky, kdy se musí domluvit. V tom je určitá naděje. S Bidenem hluboce názorově nesouhlasím, ale není jediný důvod, proč bychom měli někoho s jeho tragickými životními zkušenostmi, vytrvalostí a politickými úspěchy, podceňovat nebo zesměšňovat. A ještě jedna věc: je mi líto, že končí viceprezident Pence, nevím, co přesně čekat od K. Harrisové, i když nepatří přímo k levému křídlu Demokratů, tak podle hlasování v Senátu bývá označována za „nejliberálnější“ senátorku.“

Zazní zde slovo „neomarxisté“. Nikdo příliš neví, co to je (prof. Fiala jistě nemá namysli jen Horkheimera s Adornem), ale je to cosi děsivého (možná jako „žido-bolševické spiknutí“, což je tedy termín, který se dnes příliš nepoužívá).

Podívá-li se člověk na reálné návrhy křídla kolem Bernieho Sanderse a A. Ocasio Cortézové, zjistí, že je to dosti mainstreamová sociálně demokratická politika (či pouze na úrovni starších amerických politik „New Dealu“ a jeho pozdějších aktualizací), která zastává reálnější daňovou progresi, veřejné zdravotnictví (které samozřejmě placení demagogové v amerických korporátních médiích označují za div ne „komunistickou hrozbu“), vyšší minimální mzdy (je možné si zjistit, jak masivní je v USA sektor tzv. „pracující chudoby“), některé přehodnocení mezinárodních vztahů (např. oslabení fanaticky proizraelské pozice) atd.

I z hlediska výše citovaných pasáží je pochopitelné, že „rozumný“ pan prof. Fiala bude proti politice, která by mohla USA nasměrovat byť jen civilizovanějším směrem některých evropských zemí, které měly silnější sociálně-demokratickou politiku.

Prezidenta Bidena správně nespatřuje jako „hrozbu“, protože ten opět potvrdil vlastně jeden z mála „železných zákonů“ politologie, dle kterého americké volby vyhraje ten, kdo do nich investuje více peněz. Wall Street, ostatní finanční průmysl, průmysl zbrojní, dopravní, medicínsky komerční atd. se svou většinou postavil za Bidena proti Trumpovi – na němž jednak dokáže Petr Fiala mnohé ocenit, jak je demonstrováno na jeho vlastních citátech v první části, a který také sice může svou již fašizující politikou být výhodný pro vládnoucí kapitalistickou třídu, jež občas potřebuje „pevnější ruku“, ale zároveň má ráda období „klidu“.

To ostatní jsou kulturní války, kterých se přední zástupci „neomarxistického“ (ve skutečnosti slabě sociálně demokratického) křídla demokratů vlastně příliš neúčastní. Určitá hysterizující pseudolevice, která se do noci bude bavit především o svých vlastních střednotřídních pocitech a dojmech, se zde stává (zdánlivě) paradoxním spojencem různých profesorů Fialů, kteří se potom mohou rozhořčit, že se jim hroutí „západní civilizace“.

Relativně obšírně jsme citovali a ještě obšírněji komentovali. Je tím snad přiblíženo, co se odehrává v hlavě našeho českého premiéra (nejde-li tedy o nějaké zvláštní mediální taktizování) a člověka, který je též jedním z nejmlaději jmenovaných profesorů, a lze pouze poukázat dále na jeho blog k podrobnějšímu prostudování.

Ani to ale ještě není dostatečné ke zodpovězení otázky „Kdo je Petr Fiala?“, neboť lidé žijí nakonec v činech a ne slovech, pročež se příště budeme věnovat i činům pana Fialy.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama