Reklama
 
Blog | Adam Bartoš

Nemohly by za nás místo českých indoktrinátorů vzpomínat stroje?

Náš systém, v němž žijeme, má své hlavní příjemce výhod. Jmenují se například Komárek, Vítek, Křetínský, Sekyra, Bakala… a na majetek, kterým disponují, je možné se podívat např. zde.

Dále existují sekundární příjemci výhod, jako vlastníci druhé kategorie: multimilionáři s majetkem dejme tomu do jedné miliardy korun. Potom různé jejich pomocné složky, jako za jejich zájmy se zaslouživší politici, šéfredaktoři jejich oligarchických médií, možná několik spolupracujících intelektuálů a  pseudointelektuálů.

Poté musí následovat z hlediska majetku něco jako „střední vrstva“ – která je však pro účely propagandy dle některých koncepcí nafukována až do šíře 50 a více % společnosti, ale například data o úsporách činí tuto propagandistickou koncepci středních vrstev (či „střední třídy“) neudržitelnou. Z hlediska našich vymezení v tomto textu se většina českého obyvatelstva nachází ve výrazně podřízeném, poddaném postavení.

Jako tomu bylo vždy v dějinách – a Česká republika nevystoupila silou samotné pravdy, lásky, noblesy, pokory a utaženého opasku kamsi mimo dějiny – vládnoucí vrstva, respektive třída usiluje různými prostředky o zachování a rozmnožení své moci.

Samotný tento fakt je tak samozřejmý, že jsou vynakládány značné prostředky na jeho “zapomenutí”, překroucení, co možná neintenzivnější zamlčení. Proto například vykonavatel zájmů oligarchy Bakaly, žurnalista-indoktrinátor Tabery, napíše v situaci pokračující oligarchizace české společnosti, že “[p]řehnaný pesimismus by nás ale na onu odbočku zavedl zcela jistě. A popravdě, čím hlasitěji se ozývá volání proti hodnotám, které rok 1989 symbolizuje, tím silnější je vděčnost a pocit závazku vůči nim. Hodně lidí si to uvědomuje. Dobře to ilustrovala akce proti strachu, kterou na Václavském náměstí zorganizoval spolek Milion chvilek. Vůbec nešlo o proslovy, ale jasný pocit sounáležitosti tolika lidí, kteří nemají v očích nenávist, ale chuť pomáhat, žít svobodně a slušně” a že “při znalosti života a díla Václava Havla a Tomáše G. Masaryka bych se odvážil tvrdit, že letos by na svou republiku byli hrdí”.

Eriku, hoď ho do stroje!

Reklama

A zde jsme zcela u znění nadpisu! Co se týče Václava Havla a TGM, není dnes problém celé jejich spisy a záznamy celého jejich života poskytnout umělé inteligenci, aby “si udělala obrázek”. S realitou je to těžší, ale ne nemožné. Jsou určité silné ekonomické strukturální závislosti a při nalezení správných koeficientů, vzorců atd. lze vedle sebe položit českou společnost, společnost okolních států, vztah nejbohatších a nejchudších, použít a ověřit různá statistická data a – hle! – naše umělá inteligence má zároveň “obrázek” české společnosti s určitými charakteristikami, které může srovnat s vkusem, preferencemi, maximami (ale i reálným životem) TGM a VH, a odpovědět na otázku, zda “by na svou republiku byli hrdí”.

Možná i byli, akorát to tedy není republika jejich, nýbrž republika páně Taberyho pana Bakaly, pánů Křetínského, Tykače, Valenty atd. Indoktrinátor především mládeže, Erik Tabery, píše to, co píše, protože ospravedlnit tak výraznou třídní nadvládu, jako funguje u nás, nelze bez lhaní a překrucování.

Mohou opravdu Čapka zachránit roboti?

Je náš požadavek na verdikt strojů ve věci Havla bláznivý? Jistěže ne! Alespoň do značné míry ne. Co má dnes každý oligarcha – včetně Taberyho pana Bakaly – ve svém vlastnickém portfoliu? Finanční byznys. Obchodování s penězi, které je doprovozeno nasazením nejsofistikovanějších výpočetních technologií. Z hlediska obchodujícího kapitalisty jsou ostatní lidé zdrojem zisku. Čím více lidí, tím více zisku. Na planetě máme nyní 8 miliard obyvatel. Zájem vlastníka velké banky by byl například dostat pod své vlastnictví či alespoň vliv co nejvíc důchodových, zdravotnických atd. systémů na světě a dobývat z nich svůj zisk, popřípadě rentu.

To je ale poměrně komický a mechanický příklad. Navíc bez spekulací, kdy lze sázet např. na růst, ale i pokles hodnoty nějaké měny či komodity – a zároveň svými finančními rezervami a silou zkoušet tento růst či pokles přivodit. Další možností je zřetězení tisíců a milionů mikrotransakcí, které dohromady dávají podstatné zisky. Na tomto všem je dnes účastna vysoce výkonná a realistická umělá inteligence. Která operuje ve světě, jenž je zčásti „reálný“ a zčásti „virtuální“. Vyhrává tedy ten, kdo má co nejpřesnější „mapu“, respektive obraz světa. Nemůže to tedy být svět, kdy mrtvý Masaryk jásá nad Taberym. Indoktrinátoři z Respektu – nebo takový M. C. Putna – mohou potom například za účelem svého výdělku používat dílo Karla Čapka, ale Čapek se tedy může skrze umělou inteligenci bránit. (Jakkoli nakonec roboti zvítězí nad ním, neboť lehce odhalí v jeho díle a v jeho životě některé rozpory. Jako je odhalí i hloupé děcko v životě pana Taberyho.)

Ať žije divadlo!

Zákonitě se výše podaný návrh jeví jako „lidsky chladný“ atd. – avšak není pochyb, že je cestou k pravdě! (A kde je pravda, tam jsou i lidé, kteří lžou; např. pan Tabery.) Proto tedy duše jemného a kreativního člověka – a všichni více majetní lidé v ČR jsou dnes strašně kreativní a ti ostatní určitě budou! – hledá něco takzvaně svobodného, uměleckého apod.

A navíc Václav Havel byl dramatik, že ano. Mezi jinými hrami také v roce 1972 napsal adaptaci Žebrácké opery. Autorem původní baladické opery z roku 1728 je angličan John Gay, který ji napsal také dejme tomu z ohledů na pravdu, protože byl syt moralistní a vysokotřídní italské opery populární v jeho době a rozepsal se o skrývaných aspektech tehdejší vládnoucí třídy, také o vysokou kulturou „skrývaných“ nižších vrstvách. Dvě století nato byla Bertoltem Brechtem a Kurtem Weilem vytvořena adaptace, v níž zazní i výrok: „Co je vyloupení banky proti založení nové!“.

Havlovo divadlo je ironické, tzv. „absurdní“ a je nakonec nejasné, kdo je jeho hlavním pozorujícím subjektem a co všechno tento subjekt má a může vědět. Dnes je pozorujícím subjektem Havlova díla nepochybně především člověk z mladší generace, který byl na Havlovu hru (či k jeho spisům) tak trochu nahnán s předem hotovým postojem – vyrobeným indoktrinátory našeho mladého člověka – dle nějž má pana Havla uctívat. Jinak se jedná o satiru poststalinistické moci a společnosti, s některými snad tzv. nadčasovými aspekty.

Zato Brecht má ohledně pozorujícího subjektu jasno. Je jím dělník a s dělnictvem se solidarizující intelektuál, samouk (klidně i šéfredaktor předního liberálního časopisu, který se chce dál vzdělávat), jenž má udělat sociální a socialistickou revoluci, jež přivodí společnost, kde rohodně budou menší sociální rozdíly mezi třemi čtvrtinami národa a panem Bakalou, respektive Kruppem.

Brecht je problematická, mnohovrstevnatá, rozporuplná atd. osoba, leč nebyl to blbec. A je to druh hlasu, který naše společnost, respektive její poručníci, kteří 17. listopadu oslavují sami sebe, nesnesou.

Empowerment bezmocných

Na jednu stranu figuruje v jeho hrách mystifikující antické fátum v podobě stále kupředu kráčejícíh nerozlišených mas, na druhou stranu provádí například v pozoruhodné hře nazvané původně Let Lindberghů (Der Flug der Lindberghs) a po publikaci fašistických postojů letce Lindbergha přejmenované pouze na Let přes oceán (Der Ozeanflug) cosi jako empowerment každého jednotlivce, kdy bylo zamýšleno, že všechny postavy uslyší posluchač z radiopřijímače, vyjma však letce, kterého si doma zahraje sám.

Toto je sféra umění, která je odvozena od sféry praktického života a přežití, popřípadě dobrého žití. Pro to poslední jmenované je třeba se ponořit do chladu statistik, zmatku demonstrací, brutality moci; a formální svobody, které pompézně a farizejsky oslavuje náš režim 17. listopadu, využít ke skutečné demokratizaci společnosti, včetně přerozdělení oligarchického majetku, budování politických sil za tím účelem a rozkrývání podoby moci a nadvlády u nás.

Dárek k naší „svobodě“ – díky, že můžeme mít Fendrycha!

Poslední odstaveček už pouze nádavkem. Určitý pokus o sjednocení stroje a „spisovatele“ jako by podnikl Martin Fendrych, což je údajně také novinář, s jistotou však producent textů, který se z nějakého důvodu řadí k nejotiskovanějším v médiích oligarchy Bakaly a docela jistě k nejčastěji slyšeným hlasům v českých médiích vůbec.

Zde je pouze možné si vychutnat jeho text.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama